Publikováno Komentáře: 16

Cesta na Fuertu, den 1., Čt 2.11.2023

V 8:45 nás vyzvedla Péťa. Přijela s Minicooperem Countrymanam, protože svoje auto měla v opravně. Během 15 minut jsme se tam opravdu všichni nasoukali: kočárek, kufr, 2 batohy, přenoska na Fida, kojící polštář, 2 děti, Fido, já, můj Péťa a Péťa řidička. 

Na letišti odbavení proběhlo v pohodě a vyrazili jsme ke kontrole zavazadel. To už bylo trochu zábavnější: „Opravdu chcete protáhnout ten kočárek scannerem na batohy?“ Vtipní jsou na tom letišti. Nakonec jim došlo, že se tam asi opravdu nevejde, ale to jim nebránilo k jeho důkladné kontrole, která spočívala v tom, že jsme vytáhli děti z kočárku. Takže si to představte, vyndali jsme remíka, NB, mobily, sundali hodinky, pásky, dali batohy, přenosku, kojící polštář, tašku na Fida na pás, vzali děti do rukou, Fida, prošli pípákem a všechno vesele vraceli zpátky.  

Na letišti jsme byli porvé včas, takže dobrý a vyrazili jsem pro něco k snědku směr náš gate. U jídla jsme byli 20 minut před odletem. Objednali jsme si nějaké bagety a tak a Péťa zahlásil, že bychom si to tu v klidu mohli sníst. To jsem na něj vykulila oči a sotva nám to vydali, uslyšeli jsme: “ Anna Vernerová a Petr Pavel ať se urychleně dostaví ke gatu, jinak budou vyloučeni z přepravy!“ Jídlo jsme už naštěstí měli, takže jsme s pocitem štěstí vyrazili a let stihli. Bohužel svoje dýňové kafe bez kofeinu jsem nechala před letadlem při balení kočárku. To naštve, ale hlavně, že máme bagety!  

Řadu jsme měli celou pro sebe, což se líbilo i Fidovi, který s námi poseděl na místě spoluletce- mimo přepravku. Let jsme zmákli na jedničku, děti vlastně ani nepoplakaly, za to přílet byl drsnější… Když jsme přistáli, tak mě trochu zarazilo, že jsme nenašli kočárek u výstupu z letadla, ale u zavazadel, což když člověk nečeká, tak je to mírný šok. Naši výbavu už znáte a teď k ní přibyly 2 děti. I to jsme ale zvládli! Pro jistotu jsme vzali nosítka, která se teď hodila.  

Cestu na hotel jsme absolvovali v taxíku za pár éček a hned jsme byli ubytovaní v krásném pokoji číslo 111. Prdelíni byli ale nějaký rozhozený a prořvali celý večer i noc. To neznáme. Přestalo to až tak nějak 2. den odpoledne. Tyhle dva dny byly smrtelný. Asi se aklimatizovali, težko říct, ale dali nám to pěkně sežrat. Nicméně, ještě večer na baru jsme se seznámili s Josém, který prý zařídí všechno. No, možná se nám bude hodit. 

Napsat komentář